Komunikace s dušemi...

Známý mě požádal o komunikaci se svým otcem, kterého jsem neznala a nikdy neviděla. Zaslal mi fotografii a otázky, které mám jeho otci - duši položit.

1) Tati co jsi měl s nohama?

Odpověď otce: "Moje nohy nesloužily, byly oteklé jako kdybych druhou nohu neměl. Víte já už nemohl chodit."

2) Co měl na zádech?

Odpověď otce: "Velkou jizvu, červenou, operace." Takže jeho otec mluvil o dolní končetině, protože jí měl amputovanou a často mu natékala. A jizvu na zádech měl z důvodu operace, lékaři mu odebrali ledvinu.

Vše mohu podložit výpovědí známého - pozůstalého.

Před pár lety mě oslovil známý od policie, zda se mohu zaměřit na muže, který byl Plzni pohřešovaný týden. Podle fotografie pohřešovaného jsem zjistila, že není mezi živými a napojila jsem se na jeho duši. Odpověď - visím v parku, sám jsem to tak chtěl.

Za pár dní byl muž nalezen oběšený.

Také chci říci, že když komunikuji s cizincem, slova nebo písmena jsou promíchána s jeho jazykem a češtinou. Poslali jste Smrt blízkého člověka a následné vyrovnávání se s tím, to je jedna z nejtěžších věcí, které nás mohou potkat. Aby duše nezůstávaly v meziprostoru, je nutné je propustit.

Prostor k odpuštění, poděkování, uznání věcí, které ještě potřebují pozornost, má velkou sílu... když to můžeme udělat v kruhu blízkých. Zapalte bílou svíčku, řekněte... že ho máte rádi a cokoli dalšího, co jste si nestačili říct. Dávám tvojí duši volnost a pomůže vám k tomu i modlitba. Odpoutání pomůže duši odejít a najít klid. Duše tím získá energii a kdykoliv jí můžete následně o pomoc požádat. Když se duše vrací do světla... vrací se domů, kde všechna trápení a fyzická bolesti zmizí. 

Astrální cestování

Dále bych ráda popsala mé zkušenosti s astrálním cestováním, výlety. Astrální cestování není nic nadpozemského, není to ani schopnost zakořeněná jen v několika málo vyvolených. A je to celkem bezpečné, nikdy se nedostanete dál, než na co jste připraveni. Podle mojí zkušenosti je nutno postupovat pomalu. Vhodný čas na podobné experimenty je před usnutím v nočních hodinách.

Člověk si lehne, uvolní se, musí být v rovnováze, v celkovém klidu. Je dobré vědět předem, kam se chci podívat, do jakých míst. Jestli hodlám podniknout cestu do minulého života, nebo na druhý břeh za svými blízkými - zemřelými, a nebo jestli chci navštívit jiné kouty země. Než dojde k oddělení duše od těla, cítím brnění, vibrace, dochází ke zpomalení tepu a dechu. Než dojde k "opuštění těla", cítím jako by moje energie, spirálovitě vystupovala z hrudi. Následně se dostaví pocit uvolnění, odpoutání se.

Při prvním pokusu, cestou za svoji příbuznou - zemřelou jsem cítila strach, pohybovala jsem se nad svým hmotným tělem jen několik minut. Pak jsem rychle vklouzla zpět. Po druhém pokusu jsem se dostala již dál, za sebe, za své tělo, viděla jsem něco jako bílou až stříbrnou nit nebo lano, které mě spojovalo a zároveň chránilo. Letěla jsem velmi velkou rychlostí až jsem se dostala k světelnému tunelu, kuželu. Měl obrovskou sílu, jakoby mne vcucl.

Proletěla jsem tunelem, který na mě působil béžovo bílou barvou. Uvnitř jsem nabrala o hodně větší rychlost. Svoje tělo jsem nadále vnímala, i své pocity. Viděla jsem vždy jen svoje ruce. Po nějaké chvilce jsem mířila z tunelu k osobě, kterou jsem hledala na druhém břehu. Přilétala jsem jakoby shora a měla jsem kolem sebe bílou mlhu či opar. Když v tom mne zpět do těla vrátil strach a údiv. Viděla jsem totiž svoji babičku, která když slyšela moje slova: "Ahoj babi," zvedla hlavu nahoru a usmívala se na mě, v té chvíli se mne zmocnila úzkost a zároveň radost. Bylo to jiné, než když jsem se s ní spojila pomocí psaní. Při další návštěvě jsem k dorazila již blíže.

 Komunikace se odehrávala telepaticky. Prostředí které jsem měla možnost vidět, bylo krásné, barvy byly syté a světlo kolem jiné, než zde na Zemi. Je o hodně jasnější a působí teple. Další můj výlet byl za dcerou známé, která zemřela před třemi roky. Zavedlo mne to na místo, kde jsem spatřila kousek moře, nad mořem skaliska a terasovitá místa. Známá - budeme jí říkat Martina, seděla osamocena na kraji útesu nad mořem. Hleděla na moře. Když jsem se dostala do její blízkosti, zavolala jsem na ní: "Ahoj, vidíš mě?" Otočila se ke mně a usmála se. Po té jsme se k sobě přiblížily a povídaly jsem si, jak se má atd...

Cítila jsem, že bych se už ráda vrátila zpět, ale Martina mě náhle zastavila: "Počkej, ukážu Ti s kým tu jsem." Přivedla si za ruku malou holčičku, v bílých šatech. Vlasy měla blonďaté, a bylo jí kolem šesti let. Obě se se mnou rozloučily a já se bezpečně vrátila do svého těla. Vše jsem další den vyprávěla Martiny matce. Popsala jsem jí i tu holčičku, co mi Martina přivedla ukázat. Známá si vzpomněla, že jejímu strýci před lety zemřela dcera na leukémii a našla její fotografii.

Holčička vypadala naprosto stejně, jak jsem jí popisovala. Mám takových případů mnoho, kde se popisy osob shodují s fotografií. Přitom já dotyčné neznám, ani nepočítám s tím, že mi je duše přivedou ukázat. V astrální rovině není žádné pojetí času, jak ho známe na Zemi. Čím je osoba duchovně rozvinutější, tím je pro ni cestování snazší. Kdo chce astrálně cestovat, nemusí prodělat zážitek blízkosti smrti. Smrt je jen přechod z jedné dimenze do druhé. Strach je při astr. cestování jediný omezující činitel, který Vás vrátí v mžiku nazpět. Myslím si, že všichni máme vrozenou schopnost cestovat mimo své hmotné tělo.